Již od počátku vzniku Československé republiky se uvažovalo jakým způsobem zajistit státní hranice. V počátcích republiky se na hranicích nacházelo vojsko, které řešilo různé výboje skupin, jež nesouhlasily s vytvořením Československa, byli to především Němci a Poláci.[zdroj?] Z důvodu střežení hranic i po stránce celní byla v roce 1919 vytvořena nástupnická finanční stráž.[1] V roce 1936 vznikl také sbor stráž obrany státu.[2]. V roce 1933, kdy se v sousedním Německu stal kancléřem Adolf Hitler, se potřeba ochrany republiky ještě zesílila. Generalita se musela rozhodnout, jakou koncepci obrany státu vybere. V úvahu přicházely dvě varianty obrany republiky. První variantou bylo vybudování motorizované a modernizované armády, která by se přesouvala dle potřeby. Druhou možností bylo zbudovat stálé pevnostní úseky, které by se táhly po celé ohrožené hranici. Tuto variantu podporovalo dostatek stavebních firem, dobrá surovinová základna ale i reliéf západní části republiky, který krom pohraničního pohoří netvořil žádné přírodní překážky. Systém stálého opevnění doporučil i západní spojenec – Francie.
Obranná strategie Československa tedy spočívala v tom, že by poutala svými jednotkami útočící jednotky na linii opevnění, do doby zásahu spojenecké Francie. V případě útoku Německa, které bylo považováno za nejnebezpečnějšího protivníka, by nebyla československá armáda ani za pomoci tzv. vnitrozemských příček schopná organizovaného ústupu na moravsko-slovenské pomezí, kde měla zaujmout pozice a opřít se o Bílé Karpaty a Javorníky[3].
http://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Ceskoslovensk%C3%A9_opevn%C4%9Bn%C3%AD
